Září 2018

Italský erasmus

5. září 2018 v 16:40 | Es.
Cesta letadlem byla ta nejlehčí věc, která mě pro příjezd do Itálie čekala. Z letiště jsem jela vlakem do Milana (Milano Centrale = u nás něco jako hlavní nádraží), odtud jsem se potřebovala dostat do Pavie. Tak jsem si koupila lístek s tím, že mi to za 10 minut jede, a ještě k tomu do první třídy, protože ta druhá byla levnější pouze o euro, tak jsem si chtěla dopřát komfort. Nicméně to jsem ještě nevěděla, že svůj vlak budu hledat. To je tak nepřehledné nádraží, ani podle informační tabule odjezdů jsem nedokázala zjistit na jaké koleji můj vlak stojí. Nakonec se mi podařilo zeptat se nějakého (hádám) asistenta, který tam nejspíš pomáhá, když někdo neví. Ukázal mi můj vlak, tak spokojená, že mi to neujede, jsem začala hledat svůj vagon. Možná jsem vypadala bezradně, protože za mnou přišel nějaký chlap, že mi pomůže, co potřebuji. Nicméně se mi ještě tak pár vteřin než mě oslovil, podařilo ten vagon najít. Jenže to už mi vzal lístek a kufry dal do vlaku a nesl mi je k mému sedadlu, tak jsem mu poděkovala. Když v tom, že chce peníze za tu pomoc, že chce 5 euro. A já že nemám, že jestli má na vrácení a on, že jo. Tak jsem mu dávala 50 euro a on mi vracel 5, tak jsem řekla, že ne. Vzala si zpět těch 50 a dala mu 3 eura, a že víc nemám. Tak řekl, že dobrý a šel pryč. Teď si uvědomuji, že jsem byla naprostý idiot a měl jsem okamžitě říct, že nechci pomoct, jenže tu chvíli jsem ještě myslela na to, jak to nestihnu a tak, že jsem prostě nepřemýšlela. Ponaučení pro příště. Pak cesta ve vlaku už probíhala v pohodě, vystoupila jsem i na správné zastávce. Pak nastal další moment zkratu, že jak se dostanu na kolej. Tak nejdřív, že půjdu pěšky, že i když to vychází na půl hodiny cesty minimálně, že to zvládnu. Nicméně jít podle navigace v mobilu a vézt dva kufry, to moc nešlo. Takže po tom, co jsem ušla tak 500 metrů jsem se vrátila zpět k nádraží a vzala si taxi. Přivezlo mě až před kolej.

Na recepci koleje mladý kluk, celkem sympatický, tak že mi ukáže pokoj (no džentlmen to nebyl, s kufry mi nepomohl a nechal mě je táhnout do schodů jakoby nic). Můj pokoj je ve druhém patře, a je celkem malý. A to tu budeme bydlet dvě, moje spolubydlící má terpve dorazit, bude to Španělka. Nádobí žádné. Sprcha ve stylu hlavice zabudovaná ve zdi a díra na odtok v podlaze. Takže mokro v koupelně zajištěno. (a žádný hadr, kterým by se to dalo setřít) Takže celkové dojmy z koleje zatím nic moc, na přespání to stačí, ale to je tak vše. A jelikož škola ještě nezačala, tak je tu dost ticho, asi tu nikdo není, nebo já zatím nikoho nepotkala. Navíc moje kolej je od centra celkem vzdálená, cca 15-20 minut cesta autobusem. Ještě k tomu jezdí do určité večerní hodiny, asi do devíti myslím, a pak už ne a taxi zase jezdí jen do 1 do rána, takže spojení v noci dost minimální.

A proč jsem vlastně už v Itálii, když ještě nemám školu? Zvolila jsem si předsemestrální kurz italštiny, abych měla dostatek kreditů. Dnes byla moje první hodina. Najít svou učebnu byl celkem oříšek. Nakonec jsem to zvládla. Nicméně více italštiny, méně angličtiny - jsem často ztracená. Nikdy jsem se italsky neučila, takže je to všechno moc nové, a do toho moc nových slov, aniž bych znala jejich význam. Je to celkem výzva a vypadá to na dost samostudia na koleji.

Celkově město jsem si zatím nestihla prohlídnout, ještě potřebuji dořešit záležitosti týkající se mého příjezdu, ale možná už zítra bych se mohla porozhlídnout, co tu vlastně je. Jak jsem byla natěšená ještě před odjezdem, nyní moje nadšení opadá. Doufám, že se to zlepší.