Únor 2017

Pár slov a událostí

27. února 2017 v 18:33 | Es.
V lednu už to byly tři roky od neočekávaného odchodu mé milované babičky. Nejhorší na tom je to, že to bolí pořád. Ani ne tolik fyzicky jako emočně, prostě když víte, že už se u ní nemůžete stavit, abyste se podělili o své úspěchy a zážitky. Zapálená svíčka, přiložená fotka a vzpomínky, víc nic.

Mám za sebou své první zkouškové. Nejdřív to vypadalo, že tím jen rychle prolítnu s jedním šťastným výsledkem za druhým. Opak byl pravdou. Poslední zkouška mi dala pěkně zabrat. První pokus nevyšel, tak jsem si řekla, nevadí, ještě mám dva před sebou a ten druhý zvládnu. Nastal den D, respektive můj přihlášený termín, dostanu test, vidím otázky a vím, že to je špatné. S pramalou nadějí a po vyplnění slov na zodpovězené otázky plus zakroužkovanými možnostmi odcházím ze třídy a už jen čekám jak to celé dopadne. Po dvou dnech čekání, kdy se mrknete na výsledky a prostě je tam to nepřekvapivé neuspění. Teď přichází ten moment zhrození, to uvědomění, že druhý pokus nevyšel a už zbývá jen ten jediný, pak jedině opakování předmětu, který vlastně v letním semestru není, takže leda si ho opět zapsat v dalším ročníku na zimu. Na učení mi zbývalo asi pět dnů. Každý den pořád dokola čtení všech poznámek a výpisků z povinné literatury. Je jasné, že takový koloběh vede skoro až ke zbláznění. Všechno se mi pletlo dohromady, už jsem ani nevěděla, o čem mluvím. Většinu času jsem si to totiž četla nahlas, pro lepší zapamatování. Den před zkouškou jsem si říkala, jestli přece si to nemám oddálit a jít až další týden, že budu mít víc času se to ještě naučit. Nechala jsem se pro jistotu ještě vyzkoušet od mamky - dost na nic, odpovědi tak poloviční a jako bych vlastně nic neuměla. Pak už jsem to zabalila a raději šla spát. Ráno moudřejší večera. Taky na tom něco bylo, přišlo mi, jak když vám všechno naskočí, a vše víte. Když jsem dorazila na zkoušku a viděla ten test, mimochodem ten samý, co jsem měla při druhém pokusu až na dvě rozepisovací otázky, byla jsem celkem mile překvapená. Byla jsem si na skoro na sto procent jistá, že jsem to dala. A tak pozitivně naladěná jsem jela i domů. Zase proběhlo čekání na výsledek, a když už konečně to bylo vyvěšeno. Mohla jsem se jen radovat, protože jsem to dala naprosto s přehledem. A tak skončilo moje zkouškové.
Potom nastalo jen dvoutýdnové flákání..

Páteční večer začátkem února byl lehce nostalgický. Po čtyřech letech jsem se zúčastnila maturitního plesu své střední školy. Viděla učitele a vzpomínala se svou bývalou spolužačkou, jako to byla zajímavá léta. Byl to příjemný večer, alespoň já si celkem užila.

Nyní už mi opět začala škola a začínají se na mě navalovat další a další povinnosti. Obávám se, že prokrastinace už číhá někde za rohem a nebude trvat dlouho a přijde mě opět navštívit. Letos to s ní musím ale koulet lépe, protože dělat na poslední chvíli svou další seminární práci nechci. Držte mi palce.

A na závěr už jen malé novinky, jako například, založila jsem si Twitter (učím se ho používat) a v pátek oslavím svoje třiadvacáté narozeniny.

Tak zase někdy,

Es.