Italský erasmus

5. září 2018 v 16:40 | Es.
Cesta letadlem byla ta nejlehčí věc, která mě pro příjezd do Itálie čekala. Z letiště jsem jela vlakem do Milana (Milano Centrale = u nás něco jako hlavní nádraží), odtud jsem se potřebovala dostat do Pavie. Tak jsem si koupila lístek s tím, že mi to za 10 minut jede, a ještě k tomu do první třídy, protože ta druhá byla levnější pouze o euro, tak jsem si chtěla dopřát komfort. Nicméně to jsem ještě nevěděla, že svůj vlak budu hledat. To je tak nepřehledné nádraží, ani podle informační tabule odjezdů jsem nedokázala zjistit na jaké koleji můj vlak stojí. Nakonec se mi podařilo zeptat se nějakého (hádám) asistenta, který tam nejspíš pomáhá, když někdo neví. Ukázal mi můj vlak, tak spokojená, že mi to neujede, jsem začala hledat svůj vagon. Možná jsem vypadala bezradně, protože za mnou přišel nějaký chlap, že mi pomůže, co potřebuji. Nicméně se mi ještě tak pár vteřin než mě oslovil, podařilo ten vagon najít. Jenže to už mi vzal lístek a kufry dal do vlaku a nesl mi je k mému sedadlu, tak jsem mu poděkovala. Když v tom, že chce peníze za tu pomoc, že chce 5 euro. A já že nemám, že jestli má na vrácení a on, že jo. Tak jsem mu dávala 50 euro a on mi vracel 5, tak jsem řekla, že ne. Vzala si zpět těch 50 a dala mu 3 eura, a že víc nemám. Tak řekl, že dobrý a šel pryč. Teď si uvědomuji, že jsem byla naprostý idiot a měl jsem okamžitě říct, že nechci pomoct, jenže tu chvíli jsem ještě myslela na to, jak to nestihnu a tak, že jsem prostě nepřemýšlela. Ponaučení pro příště. Pak cesta ve vlaku už probíhala v pohodě, vystoupila jsem i na správné zastávce. Pak nastal další moment zkratu, že jak se dostanu na kolej. Tak nejdřív, že půjdu pěšky, že i když to vychází na půl hodiny cesty minimálně, že to zvládnu. Nicméně jít podle navigace v mobilu a vézt dva kufry, to moc nešlo. Takže po tom, co jsem ušla tak 500 metrů jsem se vrátila zpět k nádraží a vzala si taxi. Přivezlo mě až před kolej.

Na recepci koleje mladý kluk, celkem sympatický, tak že mi ukáže pokoj (no džentlmen to nebyl, s kufry mi nepomohl a nechal mě je táhnout do schodů jakoby nic). Můj pokoj je ve druhém patře, a je celkem malý. A to tu budeme bydlet dvě, moje spolubydlící má terpve dorazit, bude to Španělka. Nádobí žádné. Sprcha ve stylu hlavice zabudovaná ve zdi a díra na odtok v podlaze. Takže mokro v koupelně zajištěno. (a žádný hadr, kterým by se to dalo setřít) Takže celkové dojmy z koleje zatím nic moc, na přespání to stačí, ale to je tak vše. A jelikož škola ještě nezačala, tak je tu dost ticho, asi tu nikdo není, nebo já zatím nikoho nepotkala. Navíc moje kolej je od centra celkem vzdálená, cca 15-20 minut cesta autobusem. Ještě k tomu jezdí do určité večerní hodiny, asi do devíti myslím, a pak už ne a taxi zase jezdí jen do 1 do rána, takže spojení v noci dost minimální.

A proč jsem vlastně už v Itálii, když ještě nemám školu? Zvolila jsem si předsemestrální kurz italštiny, abych měla dostatek kreditů. Dnes byla moje první hodina. Najít svou učebnu byl celkem oříšek. Nakonec jsem to zvládla. Nicméně více italštiny, méně angličtiny - jsem často ztracená. Nikdy jsem se italsky neučila, takže je to všechno moc nové, a do toho moc nových slov, aniž bych znala jejich význam. Je to celkem výzva a vypadá to na dost samostudia na koleji.

Celkově město jsem si zatím nestihla prohlídnout, ještě potřebuji dořešit záležitosti týkající se mého příjezdu, ale možná už zítra bych se mohla porozhlídnout, co tu vlastně je. Jak jsem byla natěšená ještě před odjezdem, nyní moje nadšení opadá. Doufám, že se to zlepší.
 

Výletění za hranice i v ČR

27. července 2018 v 13:05 | Es.
Dovolená v Itálii na konci června byla skvělá. První ubytování v kempu v Limone de Sul u jezera Lago Di Garda bylo fajn, mobilehouse (nevím, jak přesně se to píše) byl na přespání tak akorát. Co se týká jezera, jela jsem k němu už s tím, že prostě je to tam nádherné, a když jsem to viděla pak na vlastní oči, rozhodně NÁDHERA TO BYLA! Kdo nebyl u Lago Di Garda, rozhodně jeďte. Další zastávkou byla Cammucia v Toskánsku. Tady jsem byla lehce zklamaná, čekala jsem od Toskánska trochu více. Pokud si člověk předem nenajde, co tam přesně navštívit, tak bude zklamaný asi jako já. My sice jeli do Cortony, ale až na ty staré budovy kolem, nic moc, já osobně čekala více. A poslední zastávkou kemp od moře vzdálený cca 15 minut pešky, a který měl být kousek od Pisy. Nicméně Pisu jsem stejně neviděla. Na druhou stranu moře jsem si docela užila, i když ty pláže zrovna udržované nebyly, v písku nejen mušličky ale i různé klacky a sem tam nějaký odpadek. Ale ani to mě neodradilo od toho, abych k tomu moři nešla. Pokud bych měla dovolenou celkově zhodnotit, tak nejlepší to bylo u jezera, tam bych jela znovu, akorát možná do jiného městečka - zase vidět to okolí trochu z jiného úhlu.

Když jsem se vrátila domů, tak jsem stihla tak akorát vybalit a za dva dny už jsem mířila na prodloužený víkend na vodu. Sjížděli jsme Ohři, i když vody bylo celkem málo, tak jsme se nejen dost napádlovali ale i jsme lodě přenášeli. Každopádně počasí vyšlo parádně, zapršelo jen trochu a celkově to bylo zábavné. Přijde mi, že na vodu jezdí samí takoví pohodoví lidi. Všichni jsou tak nějak milí a usměvaví.

Potom už jsem nikam nejela, nicméně ještě je přede mnou srpen, tak kdo ví, jestli se z nějakého víkendu nebo týdne nevyklube nějaké to dobrodružství.



Hotové zkoušky, prázdniny můžou začít

8. června 2018 v 8:00 | Es.
Včerejším dnem skončilo mé zkouškové a zároveň můj již druhý letní semestr. Všechny zkoušky úspěšně splněny. Takže z celkového skóre si do třeťáku přenáším jen jednu zkoušku ze zimního semestru. To rozhodně není špatné. A momentálně mi oficiálně začaly prázdniny.

Každopádně v září mě čeká největší životní výzva a to v podobě půlročního Erasmu v Itálii. Věřím, že těch necelých šest měsíců (začátkem února se budu vracet) bude zajímavých nejen co se zážitků a zkušeností týče, ale vlastně to bude i taková životní praxe - v cizí zemi bez rodiny a přátel, jiný jazyk, jiné zvyky. A vlastně proč ne? Rozhodně se na tohle všechno těším a myslím, že i sama sobě dokážu, že se o sebe zvládnu postarat a že se prostě ve světě neztratím.


 


Od poučení do příště po výlet za hranice

22. března 2018 v 16:53 | Es.
Pokud bych měla zhodnotit mé zkouškové za zimní semestr, řekla bych, že jsem se mohla více snažit. Opět zvítězila více méně moje prokrastinace a já nechávala všechno to učení na poslední chvíli. Přitom kdybych do toho vložila více úsilí, vypadalo by to nakonec úplně jinak. Zkoušky mám hotové až na jednu, kterou si zopakuji příště. Moje chyba. Chvilku jsem si to vyčítala, ale co, ponaučení pro příště (snad). A teď letní semestr, ten připadá tak trochu jako flákačka. Předměty mám tak různě rozházené během týdne od pondělí do čtvrtka, a vlastně na většinu z nich ani nemusím chodit. Přesto mi do toho vlezla ještě povinná praxe, a to byl trochu boj. Nakonec jsem si místo úspěšně zajistila. Ale ten deadline pro schválení byl trochu strašák, ne že ne. A do toho všeho v lednu jsem měla pohovor ohledně Erasmu, a mělo by to klapnout. Moje škola mi to schválila i s umístěním, teď jen čekám na vyjádření od tamnější univerzity s tím, že mi pošlou informace ohledně rozvrhu a tak. Už teď se těším.

A jinak, jsem zase o rok starší, ale vůbec mi to tak nepřipadá. Samozřejmě jsem ty narozeniny oslavila na třikrát, s holkami doma, následně s rodinou doma a nakonec ještě se spolubydlícími v Plzni. Celkově vzato bych to považovala za vydařené slavení.

Příští týden mě čeká prodloužený víkend v Budapešti, což vypadá jako fakt bezva trip. Taková dámská jízda. Maďarsky teda neumím ani slovo, ale snad bude stačit angličtina.

rok 2018

8. ledna 2018 v 15:08 | Es.
Se začátkem nového roku přicházejí nové výzvy, nová dobrodružství, nové zážitky, spoustu úsměvných a úspěšných dnů. Chci, aby tenhle rok prostě nezapomenutelný a daleko zajímavější než ten předchozí. Čas na nové věci a na změny. Přece jen je to "dospělácký" rok, takže je na místě využít ho, jak nejvíce to jde.

Pokud bych si měla udělat svůj "do list", myslím, že bych ho asi plnila jen chvíli a pak hledala výmluvy, proč nešlo splnit další věc a odškrtnout si tak další položku. A proto žádný seznam, ale spíš vůle a odhodlaní dělat něco, co mě posune dál a budu tak blíž ke splnění svých cílů a snů.

Tak ať je tento rok plný jen těch pozitivních věcí, co nás naplní radostí a těch negativních, které přinášejí smutek, je co nejméně.


Heslo pro rok 2018: Prostě žijte!


Es.

Za sny, cíli a ještě dál

30. srpna 2017 v 20:15 | Es.
C A R P E...D I E M .
(překládáno jako: Užívej dne)

Tímhle heslem se chci řídit, pořád si říkám, že bych měla, ale nepřijde, že by to tak úplně bylo. Poslední dobou mám moc času na myšlenkové pochody typu, co vlastně chci dělat, jak vytěžit ze života co nejvíce. A myslím, že je čas na seznam věcí, které si nechci nechat ujít, prostě začít si plnit sny. Od těch menších k těm větším.

Příští léto chci strávit v USA v rámci programu Work and travel. Taky bych měla začít zvažovat motivační dopis kvůli Erasmu - když už jsem na té vejšce, proč z toho "nevytřískat", co to jde. A rozhodně poslední velký sen, po získání titulu Bc. vycestovat na půl roku, spíš na rok do Kanady.

Vypadá to, že prázniny přece jen zakončím zahraniční cestou. Kamarádka se rozhodla, že si uděláme výlet do Londýna, tak trochu na prodloužený víkend. Tak snad se něco nepodělá a pojedem.

Něco málo z léta

21. srpna 2017 v 21:43 | Es.
Červenec by se dal srhnout do pár vět. Na začátku července jsem měla noční brigádu na vybalování zboží. Šla jsem tam jen jednou, zjistila jsem, že to není nic pro mě. Navíc na peníze čekám ještě teď. Doufám, že do pátku to už pošlou. Taky jsem se zúčastnila své první svatby. Sice jsem byla jen na obřadu, ale bylo to dost emotivní. Ta správná atmosféra. Pak už to spíš bylo poflakování se doma.
Za to srpen se začal vyvíjet celkem slibně. Udělala jsem si několik výletů do Prahy. Nejdřív kvůli školení na akci hostesingu, a kostýmní zkoušce ohledně komparzní role ve filmu. Pár dnů na to jsem jela na komparz do reklamního spotu a nakonec v sobotu na natáčení filmu. Bylo to zajímavé, a navíc jsem tam potkala i super lidi, takže vlastně i ten čas, kdy jsme čekali až se připraví scéna, utíkal celkem rychle.

Kdybych si vytvořila seznam, co všechno chci stihnout během léta, myslím, že dost položek bych si asi neodškrtla. V knihovně jsem si půjčila knížky na agličtinu - jako stylistika, gramatika a tak - plán byl takový se zdokonalit, naučit se nová slovíčka, zatím jsem se vůbec neposunula. Ale pořád tam ta naděje je.

A na závěr už jen bych řekla, že mi brácha udělal radost. V sobotu, když jsem přijela domů, mi řekl, že pro mě má překvapení, ať zavřu oči. A potom mi do ruky dal bubenickou paličku (sice zlomenou), ale byla podepsaná od kluků z UDG.

Prvák úspěšně zakončen

19. června 2017 v 23:58 | Es.
První ročník na vysoké škole úspěšně za mnou. Nicméně opět se ukázala moje prokrastinace o zkouškové, nejspíš na tom budu muset ještě zapracovat. Až na jednu zkoušku, vyšly všechny ostatní hned na poprvé. Kařdopádně zkouškové za mnou a já si můžu teda začít užívat volna. Plány na léto zatím nejsou žádné konkrétní, a tak se uvidí, jak to všechno dopadne.

A to je zatím vše, co bych řekla, protože jinak vlastně novinky víceméně nejsou žádné. Snad příště bude více řádků.

Jiná očekávání, Nerozhodné období

19. března 2017 v 20:50 | Es.
Narozeniny jsem oslavila na etapy. Začala jsem ve středu s přáteli v Plzni - myslím, že to byla nejlepší oslava ze všech. V pátek přesně na mé narozeniny následovala rodinná oslava ve velmi úzkém kruhu, jen rodiče, brácha a teta, ale myslím, že to stačilo :-) Od všech jsem dostala peníze, asi nechtěli riskovat špatným výběrem :D a k tomu ještě byl jako dárek dort, který byl fakt výborný. Poslední oslava, která měla čekala byla oslava s holkami z mého rodného města, ale dopadlo to tak, že žádná z nich najednou neměla čas, až na jednu - Leničku. Vypadalo to následovně, přijela ke mně, opily jsme se a šly jsme do centra si zatancovat. Bavila jsem se, dost jsem se nasmála. Padlo ještě pár drinků. Z naší chvilky se stala delší chvíle, respektive jsme odcházely až při zavíračce :D

Co se školy týče, tak kromě psaní seminárky, ani toho tolik není. V dubnu mě čeká praxe v novinách, jsem na to celkem zvědavá. Vůbec jsem nepočítala s tím, že bych byla jeden z možných adeptů. Když nám to náš přednášející dával na přednáčce s tím, abychom napsali krátké vyprávení cca na 15 řádků plus vymyslet pozvánku a nakonec sepsat tři nápady na nějaké akce, kdo by řekl, že někoho moje blábolení bude zajímat :D Myslím, že to bude zajímavá příležitost, a celkem jsem zvědavá, jak to v takové redakci chodí :-)

Zase na druhou stranu poslední dobou stále přemýšlím o tom, jestli má můj obor smysl. Jestli jsem se rozhodla správně. Začala mě hodně lákat cizina. Odjet někam pracovat, být chvíli na jiném místě, zkusit něco jiného, nového. Zlepšit si angličtinu, případně se naučit nový jazyk. Sbírat zkušenosti, zážitky. Připadá mi jakoby mi něco unikalo, jakoby mi život protékal mezi prsty, a pak až se později ohlédnu zpět, co když mě napadne, proč jsem se tenkrát nerozhodla jinak.

Pár slov a událostí

27. února 2017 v 18:33 | Es.
V lednu už to byly tři roky od neočekávaného odchodu mé milované babičky. Nejhorší na tom je to, že to bolí pořád. Ani ne tolik fyzicky jako emočně, prostě když víte, že už se u ní nemůžete stavit, abyste se podělili o své úspěchy a zážitky. Zapálená svíčka, přiložená fotka a vzpomínky, víc nic.

Mám za sebou své první zkouškové. Nejdřív to vypadalo, že tím jen rychle prolítnu s jedním šťastným výsledkem za druhým. Opak byl pravdou. Poslední zkouška mi dala pěkně zabrat. První pokus nevyšel, tak jsem si řekla, nevadí, ještě mám dva před sebou a ten druhý zvládnu. Nastal den D, respektive můj přihlášený termín, dostanu test, vidím otázky a vím, že to je špatné. S pramalou nadějí a po vyplnění slov na zodpovězené otázky plus zakroužkovanými možnostmi odcházím ze třídy a už jen čekám jak to celé dopadne. Po dvou dnech čekání, kdy se mrknete na výsledky a prostě je tam to nepřekvapivé neuspění. Teď přichází ten moment zhrození, to uvědomění, že druhý pokus nevyšel a už zbývá jen ten jediný, pak jedině opakování předmětu, který vlastně v letním semestru není, takže leda si ho opět zapsat v dalším ročníku na zimu. Na učení mi zbývalo asi pět dnů. Každý den pořád dokola čtení všech poznámek a výpisků z povinné literatury. Je jasné, že takový koloběh vede skoro až ke zbláznění. Všechno se mi pletlo dohromady, už jsem ani nevěděla, o čem mluvím. Většinu času jsem si to totiž četla nahlas, pro lepší zapamatování. Den před zkouškou jsem si říkala, jestli přece si to nemám oddálit a jít až další týden, že budu mít víc času se to ještě naučit. Nechala jsem se pro jistotu ještě vyzkoušet od mamky - dost na nic, odpovědi tak poloviční a jako bych vlastně nic neuměla. Pak už jsem to zabalila a raději šla spát. Ráno moudřejší večera. Taky na tom něco bylo, přišlo mi, jak když vám všechno naskočí, a vše víte. Když jsem dorazila na zkoušku a viděla ten test, mimochodem ten samý, co jsem měla při druhém pokusu až na dvě rozepisovací otázky, byla jsem celkem mile překvapená. Byla jsem si na skoro na sto procent jistá, že jsem to dala. A tak pozitivně naladěná jsem jela i domů. Zase proběhlo čekání na výsledek, a když už konečně to bylo vyvěšeno. Mohla jsem se jen radovat, protože jsem to dala naprosto s přehledem. A tak skončilo moje zkouškové.
Potom nastalo jen dvoutýdnové flákání..

Páteční večer začátkem února byl lehce nostalgický. Po čtyřech letech jsem se zúčastnila maturitního plesu své střední školy. Viděla učitele a vzpomínala se svou bývalou spolužačkou, jako to byla zajímavá léta. Byl to příjemný večer, alespoň já si celkem užila.

Nyní už mi opět začala škola a začínají se na mě navalovat další a další povinnosti. Obávám se, že prokrastinace už číhá někde za rohem a nebude trvat dlouho a přijde mě opět navštívit. Letos to s ní musím ale koulet lépe, protože dělat na poslední chvíli svou další seminární práci nechci. Držte mi palce.

A na závěr už jen malé novinky, jako například, založila jsem si Twitter (učím se ho používat) a v pátek oslavím svoje třiadvacáté narozeniny.

Tak zase někdy,

Es.

Kam dál